Výtah - Navrátilka - Donatella di Pietrantonio

z originálu: L´Arminuta
přeložila Marina Feltlová

#adopce #rodinné_vztahy #lékař_spisovatel #italská_literatura

Kniha je rozdělena do 33 kapitol, některé jsou velmi krátké, jiné jsou delší a mají několik částí. Děj je psán chronologicky s mnoha retrospektivními pasážemi.

Výtah s knihy s otázkami a úkoly ke studiu. Při čtení si vypisujte postavy, pište si jejich charakteristiky a označte si vzájemné vztahy. Nejlepším způsobem je využití myšlenkové mapy.

Ve svých třinácti letech jsem svou první matku neznala.
S námahou jsem stoupala po schodech domu, ve kterém bydlela, s nepohodlným kufrem a taškou plnou zpřeházených bot. V mezipatře mě přivítal pach čerstvě smaženého spolu s očekáváním. Dveře se nechtěly otevřít, někdo s nimi zevnitř mlčky cloumal a zápolil se zámkem. Pohlédla jsem na pavouka, který se zmítal v prázdnotě, zavěšený na konci své nitě.
Ozvalo se kovové cvaknutí a pak se objevila holčička s několik dní starými, povolenými copánky. Byla to moje sestra, ale nikdy předtím jsem ji neviděla. Otevřela dveře dokořán, abych mohla vejít, a nespouštěla ze mě své pichlavé oči. Tehdy jsme si byly podobné, víc než v dospělosti.

Jedná se o celou úvodní kapitolu díla. Vyjádřete svými slovy, co se vlastně stalo.
Jak se podle vás bude odehrávat přivítání uvnitř bytu.
Podle náznaků popište, jaký sociální status má rodina, do které dívka přichází.
Zamyslete se nad pravopisem poslední věty.

Žena, která mě zplodila, se nezvedla ze židle. V náručí držela chlapečka, který si okusoval palec v koutku úst, kde se mu nejspíš klubal zub. Oba na mě hleděli a on na chvíli přestal monotónně fňukat. Nevěděla jsem, že mám tak malého bratra.
"Tak jsi tady," řekla, "polož ty věci."
Jen jsem sklopila oči k pachu bot, který se linul z tašky pokaždé, když jsem s ní jen nepatrně pohnula. Ze zadního pokoje se přivřenými dveřmi ozývalo táhlé, hřmotné chrápání. Chlapec začal znovu naříkat, otočil se k prsům a pouštěl sliny na zpocené květy vybledlé bavlny.

Splnilo "přivítání" vaše očekávání? V čem bylo jiné?

"Nezačínej s tím zase, zkus být rozumná. Tvoji praví rodiče na tebe čekají a budou tě mít rádi. Bude to zábava žít v bytě plném dětí," do tváře mi dýchal kávu, kterou před chvílí vypil, smíšenou s pachem slin.
"Já chci bydlet doma, s vámi. Jestli jsem udělala něco špatně, řekni mi to a já už to víckrát neudělám. Nenechávej mě tady."
"Je mi to líto, ale už si tě nemůžeme nechat, už jsme ti to vysvětlovali. Teď už prosím nech těch vrtochů a vystup si," uzavřel s očima upřenýma do prázdna před sebou. Pod několikadenními vousy mu svaly na čelisti pulzovaly, jak se mu stávalo, když se začínal rozčilovat.
Neuposlechla jsem a dál vzdorovala. Udeřil pěstí do volantu a vylezl ven, aby mě vytáhl z úzkého prostoru před sedadlem, kam jsem se celá roztřesená schoulila. Odemkl klíčem, chytil mě za paži a šaty, které mi koupil, se na rameni o několik centimetrů rozpáraly. V jeho sevření jsem už nepoznávala ruku málomluvného otce, se kterým jsem až do toho rána žila.

Z jakého důvodu se pěstouni vzdali dítěte, které vychovávali?
Jak je s návratem k biologické rodině srozuměno děvče samo?

K večeru se vrátili starší bratři, jeden mě pozdravil hvízdnutím, druhý si mě ani nevšiml. Vřítili se do kuchyně a tloukli se lokty, aby si zajistili místa u stolu, kde matka servírovala večeři. Naplnili si talíře, omáčka stříkala všude kolem, ke mně na okraj stolu se dostal jen jeden houbovitý karbanátek s trochou šťávy. Uvnitř byl světlý, ze staré namočené střídky a několika málo žmolků masa. Jedli jsme chlebové karbanátky s dalším chlebem namáčeným v omáčce, abychom si zaplnili žaludek. Po několika dnech jsem se naučila bojovat o jídlo, soustředit se na svůj talíř a bránit ho před vzdušnými nálety vidliček. Ale tehdy jsem přišla i o to málo, co matčina ruka přidala k mému nevalnému přídělu.
Moji první rodiče si až po večeři uvědomili, že v bytě pro mě chybí postel.

K sociálnímu statusu rodiny si připište další poznámky.
Kolik členů rodina má? Namalujte si základní schéma rodinných příslušníků a k jednotlivým postupně připisujte jména a charakteristiky.

Vzpomínám na jedno z těch prvních rán, bledé světlo v oknech ohlašovalo bouřku, která se měla později rozpoutat, stejně jako v minulých dnech. Kolem vládl podivný klid, Adriana šla s malým ke vdově v přízemí a všichni kluci byli pryč. Byla jsem doma jen já s matkou.
"Voškubej kuře," nařídila mi a podala mi mrtvé zvíře, které držela za pařáty, hlava se mu bimbala. (...) "Pak ho vykucháš."
"Cože? Nechápu."
"Budeš ho snad jíst takhle? Musíš ho nejdřív voškubat, ne? Pak ho rozřízneš a vyndáš mu střeva," vysvětlovala a přitom lehce máchala nataženou rukou směrem ke mně.
Ustoupila jsem o krok dozadu a odvrátila zrak.
"Já to nezvládnu, dělá se mi zle. Můžu třeba uklízet."
Podívala se na mě a už nic neřekla. Mrskla mrtvým kuřetem na odkapávač dřezu, ozvalo se tlumené žuchnutí, a začala zuřivě škubat peří.
"Tahle viděla kuře tak akorát na talíři," procedila.

Umíte oškubat a vykuchat drůbež? Píše se rok 1975. Zeptejte se svých rodičů, jestli to doma dělali.
Porovnejte sociální status dívky a její biologické rodiny.
Jakými jazykovými prostředky autorka zobrazuje sociální status biologické rodiny?

Nikdy jsem ji neoslovila, celá léta. Od chvíle, kdy jsem jí byla vrácena, slovo máma mi uvízlo v krku jako ropucha a už nikdy nevyskočilo ven. (...)
U večeře byli všichni nadšení novinkou, že máme kuře. Adriana se ptala, jestli jsou Vánoce v létě. Já bojovala mezi hladem a odporem z toho, že jsem ho viděla vykuchané, jak se mu střeva houpou v dřezu mezi špinavými hrnky od snídaně.
"Jedno stehno tátovi a druhý tady tý, protože dneska vomdlela," rozhodla matka. Jenže ostatní části kuřete byly mnohem menší a kostnaté, poté co se prsa dala stranou, aby zbyla na druhý den. Ten, kterému říkali Sergio, se hned vzbouřil.
"Ať si dá polívku, když je jí blbě, a ne stehno," protestoval, "to mám dostat já, protože jsem pomáhal tý z horního patra se stěhováním, a tys navíc shrábla prachy, co jsem vydělal."

Jaké jsou vztahy v rodině? Dopište si další jména a připište další poznámky k sociálnímu statusu rodiny.
Jak se jmenuje vypravěčka?

Když Adriana oplachovala nádobí, které jsem jí podávala namydlené, vyprávěla mi o bratrových útěcích. Poprvé, ve čtrnácti letech, odjel s kolotočáři, když v sousední vesnici skončila pouť. Pomáhal jim rozmontovat lunapark, a když se chystali odjet, schoval se v korbě kamionu. Vylezl až na další zastávce s hrůzou, že ho pošlou zpátky domů. Ale cikáni si ho tam pár dní nechali, pracoval s nimi a potuloval se po kraji. Když ho posadili na autobus, který ho měl dopravit zpátky k rodičům, dali mu na památku nějaký vzácný předmět.
"Taťka ho šíleně zmlátil," řekla Adriana.

Řeč je o Vincenzovi, nejstarším z bratrů. Teď je mu 18 let a pracuje jako nádeník. Co to znamená?

"Tak co? Proč ses teda vrátila?" naléhal Vincenzo a červeným gestem ukazoval na to všechno kolem.
"Já o tom nerozhodla. Moje matka mi řekla, že už jsem velká a že moji praví rodiče mě chtějí zpátky."
Adriana pozorně poslouchala a nespouštěla ze mě oči, nepotřebovala sledovat ruce ani nůž, kterým krájela.
"To víš, že jo! Ani náhodou, na to rovnou zapomeň, tebe tu nikdo nechtěl," prohlásil Sergio, ten nejkrutější, "mámo," zařval pak směrem k východu, "vážně jsi chtěla zpátky tohle pako?"
Vincenzo do něho jednou rukou šťouchl a ten se s chechotem skulil z převrácené bedýnky, na níž seděl. Nohou zavadil o nádobu, která byla už zpola plná, a pár oloupaných rajčat skončilo v prachu na cementovém náspu. Už už jsem je chtěla bezmyšlenkovitě vyhodit mezi odpadky, ale Adriana mi je rychlým, dospělým pohybem včas vytrhla. Opláchla je a vyždímala, než je znovu vložila do velkého kastrolu. Otočila se a beze slova se na mě zahleděla, jestli chápu. Nic nemělo přijít nazmar. Souhlasně jsem přikývla.
Matka se vrátila s čistými lahvemi, které jsme měli naplnit. Do každé z nich vložila jeden lístek bazalky.
"Šmarjá, nemáš snad krámy?" zeptala se mě příkře.
Samým studem jsem odpověděla příliš tiše.
"Co? Tak máš je, nebo ne?"
Zopakovala jsem prstem, že ne.
"Ještěže tak, jinak by se všechno zkazilo. Když to dostaneš, některý práce dělat nemůžeš."

Proč Vincenzo ukazuje "červeným gestem?"
Co dělají?
Jak je to tedy s návratem dívky k biologické rodině?
Jakou roli hrají "krámy v loupání rajčat?"

"Neviděla jsi v poslední době moji matku?"
"Nikdy, od té doby, co už nejsi s ní," řekla a přinesla mi mléko a kakao.
"Ale šla jsi někdy ulicí, kde jsem bydlela?"
"Ano, ale vždycky tam bylo všechno zavřené," podala mi chleba s marmeládou a sušenky ve tvaru květů.
"Třeba se léčí v nějaké vzdálené nemocnici a můj otec je tam s ní."
"Proč si to myslíš?"
"Tam nahoře mě nechtěli zpátky a ona neměla důvod mě vracet. Možná mi tajila pravdu, aby mě nevyděsila, ale v posledních týdnech neměla sílu ani vařit, ani uklízet. Ležela v posteli a plakala kvůli mně," zmlkla jsem na chvíli, abych si promnula oko, "ale jsem si jistá, že až se uzdraví, vezmou si mě zpátky a dům se zase otevře," uzavřela jsem.
Vanda vypila kafe v zamyšlení. Na nose jí zůstal otisknutý malý hnědý flíček.
"Časem se všechno vyjasní," řekla, "teď se snaž vydržet aspoň ten školní rok, co je před námi. Se známkami, co budeš mít, pak určitě budeš muset tak či tak na gymnázium do města."

Dívka je na dva dny u své kamarádky z předchozího života. Jak vidí důvod svého odchodu k biologické rodině?

Zvonilo. Na chodbě si ode mě ostatní udržovali vzdálenost, která mě vymezovala jako cizí. Na lavici, kam jsem se chystala usednout, jako by někdo nalepil neviditelnou cedulku s přezdívkou, kterou mi ve vesnici přisoudili po mém návratu do rodiny. Byla jsem Arminuta - Navrátilka. Skoro nikoho jsem ještě neznala, ale oni toho o mně věděli víc než já, poslouchali řeči dospělých. Když byla malá, nějaká vzdálená příbuzná si ji vzala za dceru. Ale teď, když je z ní slečna, proč se k těm povalečům vrátila? Že by ta ženská, co ji vychovávala, umřela? (...)
"Seš génius sloves, učitelky druhýho stupně mluvěj jenom o tobě." Vyrazila jsem mlčky rovnou za nosem. Vždycky všechno věděla skoro dřív, než se to stalo, dodnes si to nedokážu vysvětlit. Pokaždé byla na správném místě, schovaná za dveřmi, za rohem, za stromem, s tím svým neuvěřitelným sluchem. Částečně o něj pak s věkem přišla.
Šla pár kroků za mnou, možná dotčená mým naštvaným výrazem.
"Co jsem ti udělala?" začala protestovat před poštou. Vůbec jí nepřišlo na mysl, že jsem se kvůli jejímu vpádu do naší třídy mohla cítit nepříjemně. Odhodlala jsem se na ni počkat, až když k ní z obou stran přistoupili dva kluci z naší třídy, byla jsem starší sestra a musea jsem ji chránit.
"Co to máte za rodiče, dva králíky? Kolik vás teď s Navrátilkou je, šest, sedum?" začal se jí vysmívat ten tluštší.
"Naše matka aspoň dělá děti se svým manželem, kdežto ta tvoje dupe s každým, co si v oni řekne," pohotově odtušila Adriana v okamžiku, kdy už se rozbíhala. (...) "Co přesně znamená to, cos mu řekla?" zeptala jsem se, "moc jsem tomu nerozuměla."
"Jestli tu chceš zůstat, musíš se naučit i slovesa v dialektu."

Už známe jméno dívky, vypravěčky?
Jak vnímají její biologickou rodinu ostatní lidé ve vsi?
Co je to dialekt? Jak je v textu zobrazen?

Po mnoha dnech nepřítomnosti se Vincenzo jednoho říjnového odpoledne vrátil s proměněnou tváří a očima člověka, který překročil určitou hranici. Na sobě měl nové oblečení a vlasy, čerstvě ostříhané od kadeřníka, ještě víc odhalovaly rybí kost na jeho spánku. Přinesl s sebou šunkovou kýtu, kterou opatrně usadil na kuchyňskou židli, jako by to byl vážený host. Nejspíš předpokládal, že díky tomuhle překvapení mu nikdo nebude vytýkat jeho ikstý útěk. (...)
Nakonec otec dorazil, na kalhotách otisky ještě nevypálených cihel, prsty odřené a vybílené.
"Mladej se vrátil s tímhle," oznámila mu manželka a pokynula bradou, "opláchni se, budeme jíst."
Vrhl roztržitý pohled směrem k večeři.
"Kde to ukrad?" zeptal se, jako by Vincenzo nestál metr od něho se sevřenými pěstmi a skřípající čelistí.
(...) "Dřu na jatkách, dole ve městě, a protože šéfovi hodně vydělávám, rozhodl se, že mi dá kromě peněz, na který mám nárok, taky odměnu," řekl otci, jenž vycházel s vlhkýma rukama. Ukázal čepelí nože na šunku a pak mu ostří na okamžik přiložil ke krku. "Ty svejm dětem dokážeš koupit tak akorát starej chleba, co zbyl pekařovi, proto takhle žvaníš," zasípal na něho a nechal ho tam mlčky stát.

Doplňte si do myšlenkové mapy další body k rodinným vztahům a charakteristiku Vincenza.
Jak se členové rodiny mezi sebou oslovují? Jak mluví Navrátilka o své matce.

Nespala jsem a možná mě rozptýlilo moje vlastní dýchání, že jsem nezaznamenala žádný pohyb, jen jsem znenadání ucítila teplý slaný dech. Musel klečet na dlaždicích vedle mě. Odsunul přikrývku a natáhl ruku, nečekala bych, že bude tak nesmělá a jemná. Ale byla to jen předehra, nebo strach, že kdybych se náhle probudila, mohla bych křičet. Zůstala jsem jen zdánlivě nehybná, všude na těle jsem měla husí kůži, tlukot srdce se zrychlil, sliznice okamžitě zvlhla. S odstupem se vidím v tom pubertálním těle, bitevním poli mezi novými touhami a zákazy těch, co mě poslali tam zpátky. Vincenzo mi položil dlaň na prso a zjistil, že mám ztopořenou bradavku. Cítila jsem, jak se posouvá, matrace u mého boku se prohnula, ale neměla jsem jasnou představu o jeho poloze. Když zatlačil prsty na podbřišek, stiskla jsem mu zápěstí. Zastavil se, ale zdálo se, že jen na chvíli, a ani já netušila, jak dlouho bych odolávala.
Nebyli jsme zvyklí na to, že jsme sourozenci, a úplně stoprocentně jsme tomu nevěřili. Možná to nebylo kvůli stejné krvi, proč jsem ho držela v nehybnosti, snažila bych se bránit komukoli jinému. Dýchali jsme zhluboka, oba váhající na pokraji nenapravitelného.
Zachránilo nás Adrianino zívnutí. Jako ospalá kočka slézala ve tmě po žebříku, aby strávila zbytek noci vedle mě. Určitě měla tam nahoře mokro. Vincenzo vyrazil rychle a tiše jako vyplašené zvíře. Sestra si ho nevšimla. Přenechala jsem jí prostor přehřátý energiemi, které nevnímala, a okamžitě se začala potit. (...) Napnula jsem ucho směrem k Vincenzově posteli, slyšela jsem ho, jak se zmítá, pak ticho. Nejspíš se dostal sám tam, kam mě chtěl vzít sebou.

Jaký vztah má Vincenzo ke své nově příchozí sestře? Co si o tom myslíte? Jak bude jejich vztah pokračovat?

Rozevláté písmo na zalepené obálce, která dorazila toho rána, patřilo Lidii, sestře mého otce karabiníka. (...)
"Nemysli si, že ho budeš číst teď, nejdřív musíš prostřít," přikázala mi jízlivě.
V těch dnech se ke mně chovala podrážděně, poté co s ní na ulici promluvila Perilliová. Řekla jí, že jsem skvělá žákyně a že bych se měla příští rok zapsat na nějaké gymnázium ve městě. Ona, učitelka, prý dohlédne na to, jak se rodina v této záležitosti rozhodne, a v případě nutnosti se obrátí na sociální pracovnice. S touto výhružkou ji nechala stát před poštou.
"Vona by chtěla u nás doma poroučet, říká, že nesmíš skončit jako tví bratři. Cák jsem je nutila, aby tam už nechodili?" vylila si matka zlost. "a můžu za to já, že seš moc chytrá? Dokonce plejtváš světlem, aby ses mola brzo ráno učit, a já na to nic neříkám."
Po jídle chtěla, abych umyla talíře, i když nebyla řada na mně, a pak jsem je musela i utřít. Většinou okapaly samy na dřezu, ale toho dne jsem se nemohla dočkat, až otevřu dopis, a ona mě schválně zdržovala.

Jakou vrstvu češtiny zvolila překladatelka pro překlad dialektu, kterým se na italské vesnici mluvilo?
Doplňte charakteristiku Navrátilky.
Jak se matka staví ke vzdělání? Proč?
Jakou roli ve společnosti hraje učitelka?

Lidia mi napsala jen jednoduchý lístek. Z přeloženého papíru se vysypalo několik tisícilirových bankovek. Informovali ji o mém přestěhování, tak to nazývala, a bylo jí to líto, ale jsem velmi inteligentní holka a ona věří v moje schopnosti se přizpůsobit. (...) Na závěr slibovala, že mě přijede navštívit v létě během dovolené. Do té doby můžu využít peníze na drobné osobní nákupy. I ona se strachovala jen o tohle, jako kdyby mi tam, kde jsem byla, nechybělo nic jiného.

Zamyslete se, jaký dopad může mít na dítě, když ho zničehonic vytrhnou z rodiny a dají do jiné, bez vysvětlení.
Co ještě Navrátilce chybí, když říká, "jako by nechybělo nic jiného".
Čím že se to platilo v Itálii v roce 1975? A bylo několik tisícovek hodně nebo málo?

Vyškubla jsem jí ze záňadří bankovky srolované do ruličky a rozcupovala je na kusy. Samým úžasem zcepeněla a nestihla mě zarazit, nezareagovala včas. Podívala se na mě nehybnými černými zornicemi. (...) Facka přiletěla prudce a chladnokrevně, zavrávorala jsem. Udělala jsem krok stranou, abych neztratila rovnováhu. Právě tam zůstala stát láhev s olejem, kterou našla pod dřezem. Zavadila jsem o ni a ta se rozbila. Několik vteřin jsme téměř zhypnotizovaně sledovaly, jak se žlutý průsvitný flek pomaloučku šíří po dlaždicích, přes sklo a útržky bankovek.
"Byla z půlky plná a poslední. Letos pojedeš taky sbírat olivy, aspoň se naučíš vydělat na to, co sníš," řekla, než mě začala mlátit do hlavy, která zapříčinila všechnu tu pohromu. Chránila jsem se rukama přes uši, ona hledala odhalená místa, kam udeřit, aby mě to co nejvíc bolelo.
"Ne, ne, ji ne!" Byl to křik Adriany, která se zrovna vrátila s Giuseppem, zvuk otevírajících dveří jsem slyšet nemohla.
"Já to uklidím, ale ji mlátit nesmíš," naléhala a chytla matku za ruku ve snaze bránit moji jedinečnost, rozdíl mezi mnou a ostatními dětmi, včetně jí. Nikdy jsem nedokázala pochopit to gesto desetileté holčičky, kterou lískali každý den, ale přesto chtěla zachovat privilegium, jemuž jsem se těšila, byla jsem nedotknutelná sestra, co se teprve nedávno vrátila. (...)

Jaký vztah má Adriana ke své starší sestře? Proč myslíte?

"Co tu děláš? Copak nevíš, co se stalo tvýmu bratrovi?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Měl nehodu, v zatáčce za říčním bagrem."
(...)
Vincenzo, který se držel kamaráda (na motorce) kolem pasu, se vysmekl. Letěl nad podzimní trávou až k ohradě s kravatami. Kdoví, jestli viděl během těch několika málo vteřin, kdy se odlepil od země, o co se zachytí. Spadl hrdlem na ostnatý drát, jako anděl příliš unavený na to, aby naposledy zamával křídly přes osudovou čáru. Železné ostny pronikly kůží, otevřely průdušnici a prořízly tepny. Zůstal zavěšený s hlavou skloněnou k pasoucím se zvířatům, ochablé tělo na druhé straně, na kolenou, jednu nohu zkroucenou.

(...) Sousedky se ochomýtaly kolem rakve a pokládaly vedle těla předměty, které se Vincenzovi budou hodit na onom světě: hřeben, břitvu, pánské kapesníky. Drobné, aby zaplatil Charonovi za převoz v loďce.

Italové jsou většinou katolíci, proč tedy Cháron? Jak to funguje? Odkud tato víra pochází?

Do svátků chyběl poslední týden. V čase oběda se na holém stole objevily dvě přepravky s pomeranči, v téhle domácnosti něco nevídaného. Vedle ležela krabice plná konzerv naskládaných jedna přes druhou, některé byly s tuňákem, ale většina s masem. Toho rána musela přijít nějaká návštěva s opožděnou kondolencí, zatímco jsme byly s Adrianou ve škole. Kromě vůně citrusů jsem chvílemi cítila ještě jinou, ale tak jemnou a nejasnou, že to mohl být jenom sen. (...)

Toho odpoledne jsem neměla žádné úkoly, bloumala jsem z jednoho konce bytu na druhý, znuděná a neklidná. (...) Moje matka od moře byla posedlá vitamínem C, když jsem měla hodiny tance, dávala mi pokaždé dva už oloupané pomeranče, abych je snědla během cesty v autě. Před fyzickou aktivitou dělají dobře, říkávala. Hlavou mi proletěla myšlenka a já zamířila rovnou do komory. Našla jsem tašku plnou zpřeházených bot (...) prsty po paměti nahmataly na dně baletní špičky, navlékla jsem si je v kuchyni pod kostkovanou sukní. Hedvábné stuhy byly trochu špinavé a třepily se, palce začaly okamžitě bolet, jako pokaždé po letní pauze. Na nohou kosočtverec studeného světla z okna. Dotkla jsem se nártu, lýtkových svalů, už netrénovaných. Pořád tam byly. S rukou lehce opřenou o opěradlo židle jsem si zkusila znovu stoupnout na špičky, hlídala jsem si přitom pátou pozici a provedla battement tendu a ukončila plié.
"Říkala jsem jí, že se musíš vrátit do města, abys šla na střední a mohla dělat všechny tyhle hezký věci," byla to matka, ve dveřích pokoje. Rozevřela dlaň, skoro jako v obdivném gestu. "Dneska ráno tu byla Adalgisa a mluvily jsme o tobě. Ale já s tvým otcem na to myslíme od chvíle, co ses vrátila, ta chytrolínka Perilliová mohla klidně držet jazyk za zuby. Tady marníš čas, není tu nic. V říjnu příštího roku musíš na ňákou dobrou školu. Adalgisa s tím souhlasí."

Kdo je Adalgisa?
Co dalšího jsme se dozvěděly o Navrátilce?
K jazykovým prostředkům připište příklady profesionalismů. Z jakého oboru jsou?

Večer jsem plakala do polštáře. Kdo jí bude vytahovat mléčné zuby, až se vrátím zase do města? Uslyšela mě a slezla dolů. Vyprávěla jsem jí o posledním setkání mých dvou matek, před týdnem, a jejich rozhodnutí, že se budu zase stěhovat.
"Takže teď odjedeš?" zeptala se zděšeně Adriana v příšeří.
"Teď ještě ne, až začne výuka na střední škole, příští září. "
"Copak jsi to nechtěla?" zeptala se mě po krátké pauze. V tom náhle dospělém tónu zazněl náznak výčitky, ale jemné, laskavé.
"Přivezli tě sem zpátky násilím, a tobě se tady nelíbí. Od chvíle, co ses vrátila, brečíš každou noc, převracíš se pod dekou, nemůžeš usnout. A teď nejseš ráda, že se vrátíš do města?"
"Už si nejsem jistá vůbec ničím, všechno je zmatené. Nikdo mi neřekne, kam půjdu. Moje matka mi najde nějaké ubytování, možná v internátu."
"Copak se zbláznila? V internátu komandujou jepťule a jsou strašný, kontrolujou ti i kalhotky."
"Co ty o tom víš?"
"Byla tam jedna, co bydlí za hutí. Vypráví o tom šílený historky!"
"Nemám ani tak obavy z jeptišek," zašeptala jsem a dotkla se jejích vlasů, "už tě neuvidím," a začala jsem zase vzlykat.

V čem je problém? Copak Navrátilka nechce zpět?

V březnu jsem vyhrála školní soutěž se slohem na téma Evropské společenství a Perilliová mi předala vkladní knížku na moje jméno, od ministra školství. Pak se obrátila ke třídě: "Můžete být na svoji spolužačku hrdí," a tíhou svého pohledu se opřela do těch, kteří se mi většinou posmívali, "jenom dvacet studentů z Itálie získalo tuhle cenu." (...)
Moje matka by určitě měla radost, kdyby to viděla. Na dálku si dělala víc starostí o mě než o svoji nemoc, nepřestávala jsem tomu věřit. A přitom jsem si v jistých smutných hodinách připadala zapomenutá. Vytrácela jsem se z jejích myšlenek. Postrádala jsem důvod, proč být dál na světě. Šeptem jsem opakovala slovo máma, stokrát, dokud neztratilo jakýkoli smysl a stalo se jen cvičením rtů. Stávala jsem se sirotkem dvou žijících matek. Jedna se mě vzdala, když jsem ještě měla její mléko na jazyku, a druhá mě vrátila ve třinácti letech. Byla jsem dcerou rozluk, falešných nebo zamlčených příbuzenských vztahů, vzdáleností. Už jsem nevěděla, od koho pocházím. Koneckonců, nevím to ani teď.
(...)
"Kolik mi bylo, když jsi mě dala sestřenici?" zeptala jsem se tiše a unaveně, beze stopy zloby.
"Bylo ti šest měsíců, zrovna jsem tě odstavovala. Adalgisa ti přišla popřát, darovat spánek (= přinést malý finanční obnos, když se přijdete poprvé podívat na novorozence ze sousedství), jak se říká, a pak se vracela každou neděli a pokaždý si tě chtěla odnýst domů."
"Ale proč?"
"Už roky se snažila mít dítě, ale nešlo to."
O pár kroků dál ostatní sbírali a jedli, chvílemi k nám doléhal pronikavý Adrianin hlas, následovaly výbuchy smíchu. Moje matka to nejdřív odmítala, ale pak otěhotněla s pátým dítětem a můj otec přišel o práci. Mluvili o tom jedné noci ve svém pokoji, když jsem nicnetušící spala v kolébce a moji bratři spali v sousedním pokoji. Podlehli. Sestřenice chtěla přímo mě, ještě malinkou a holčičku, jinak by se v ní prý nezrodila láska. Vzala si mě, když jsem ještě nic nechápala.

Jaké zvyky máme my pokud jde o nově narozené dítě v sousedství nebo u příbuzných?

Hlas ve sluchátku byl trochu jiný než posledně, zněl sytěji a vyrovnaněji, přestože musel urazit celé ty kilometry po drátě. Nebyl skleslý ani neměl přídech nemoci. Na okamžik jsem uvěřila, že se uzdravila a chce si mě vzít zpátky, proto mi volá? Čepel úzkosti mi projela hrdlem, kupodivu, před tou vyhlídkou, která pro mě byla víc než žádoucí. Už jsem nevěděla, co si mám přát. (...)
"Tvá matka ti už asi řekla, že tě chceme poslat na dobré gymnázium, zasloužíš si to."
Zamrazilo mě, když vyslovila ten podmět tak spontánně, jako kdyby nebyly i ona moje matka, ale jen nějaká stará, movitá teta ochotná financovat moji budoucnost.
"Takže se vrátím domů? Tady na vesnici žádná gymnázia nejsou," zkusila jsem po chvilce ticha.
"Ve skutečnosti jsem tě chtěla ubytovat u Voršilek, je to skvělá kolej pro studentky. O výdaje se postarám."
"Na kolej zapomeň. To už radši nebudu chodit do školy," rázně jsem ji odbyla.
"Tak zkusíme najít jiné řešení, třeba nějakou důvěryhodnou rodinu, která by si tě vzala na byt a stravu."
"Ale proč se nemůžu vrátit k vám domů? Co jsem vám udělala?" skoro jsem křičela.

Navrátilka si celou dobu přála mluvit s matkou, jak jejich hovor dopadl?
Co si přeje dítě odtržené od matky? Jaké emoce prožívá? V co věří?

Uběhlo něco málo přes rok (...), stoupala jsem po jiných schodech se stejným kufrem v ruce, tašku s přeházenými botami v druhé. (...) Ani nevím, jak jsme dorazili na adresu, kterou jsem si poznamenala. (...) Už jsem chtěla zaklepat, když vtom se jedno křídlo dveří pomalu otevřelo a v přítmí předsíně se zjevila obří dívka. (...) Následovala jsem ji do pokoje, který jsme měly sdílet. (Sandra) navzdory své mohutné postavě vypadala mladší než na svých sedmnáct let, díky čisté holčičí pleti a ohromné andělské tváři. (...) (její matka) Paní Bice na první pohled vytušila, že nedostatek, kterým jsem trpěla, se netýkal jídla, tím jsem si jistá. Během let, které jsem u ní strávila, se nenabídla jako náhradnice, stačilo jí mě s láskou krmit, chválit moji píli, s jakou jsem se učila, vymyslet si rituál s heřmánkem po večeři, aby mi pomohla se spánkem, který mi stále unikal. Už to bylo mnohem víc, než co se od ní žádalo. Ráno chodila ke mně do pokoje, aby mě vzbudila, a nacházela mě s otevřenýma očima, často s knihou v ruce. (...) Jsem jí stále vděčná, ale po maturitě už jsem ji navštěvovat nejezdila. Nejsem zvyklá vracet se k těm, které jsem opustila.

Znáte pojem deprivace? Jak se projevuje například u dětí v dětském domově?
Co chybí Navrátilce?

A tak začaly roky hanby. A ta už mě nikdy neopustila, jako bych na sobě měla nesmazatelnou skvrnu, oheň na tváři. Vymyslela jsem si pravděpodobnou pohádku, abych před ostatními, učiteli a spolužáky, ospravedlnila tu chybějící rodinu kolem sebe. Opakovala jsem, že otce karabiníka převedli do Říma a já se nechtěla vzdálit z našeho města. Bydlela jsem u příbuzné a koncem týdne jsem jezdila za rodiči do hlavního města. Ta lež působila věrohodněji než to, co se doopravdy stalo.

Jaké další emoce se přidaly k těm, které už Arminuta má?

(Adriana chce odejít za Arminutou do města, drží hladovku.) "I kdyby s tím souhlasili, kdo jim dá peníze na tvoje stravování?" a tiše jsem zaklepala klouby o zeď.
"Tamti je určitě nemaj," odpověděla pohotově Adriana. A pak odhodlaným a hloubavým tónem dodala: "Ale je tu někdo, kdo je má. Adalgisa. Mohla bys to zkusit."
Rázem jsem napřímila záda. "Jak tě to mohlo napadnout? Ty ses vážně zbláznila! Já ani nevím, kde ji najít. (...) Prosím tě, zkus trochu uvažovat, Už platí moje studia. Z jakého důvodu by se měla starat i o tebe? Přece nejsi její dcera," řekla jsem celá zpocená.
"To nejseš ani ty, jestli jde o tohle. Adalgisa si tě vzala jenom na pár let a pak tě zase vrátila."
Pokusila jsem se o zoufalou obranu, nemohla jsem dovolit, aby na ni útočil někdo jiný.
"Udělala to, protože byla nemocná a nemohla se o mě starat. Chtěla mě chránit."
(...) "Nemocná, no jasně! Ty pořád věříš pohádkám. Byla těhotná, proto zvracela. Copak tě to vážně nenapadlo?"
"Seš úplně pitomá," řekla jsem a vrtěla přitom hlavou, "je sterilní, proto mě adoptovala."
"Myslím, že za to mohl její muž, teďka má dítě, a není to karabiníkův syn. Proto došlo k tomuhle maglajzu."
"Co ty o tom víš? Seš jenom hloupá drbna," znechuceně jsem se otočila a dýchala zhluboka. Srdce mi zuřivě bušilo ve spáncích, jako by mě tam pěstmi tloukl uvězněný ďábel.
"Všichni to vědí. Slyšela jsem mámu s tátou, bylo jim líto, že dítě pomalu roste a oni k nim ještě nešli s dárkem ke křtinám."
A tak mi Adriana vmetla pravdu do tváře, dva dny před Štědrým dnem roku 1976.

Jak rozumíte větě: "nemohla jsem dovolit, aby na ni útočil někdo jiný"?
Proč tedy odešla Navrátilka zpět do biologické rodiny?
Jak myslíte, že zareaguje?

"Nemáš nic, za co by ses měla stydět, to, co se ti stalo, sis nevybrala. Odpovědnost nesou dospělí," prohlásila s ukazováčkem zdviženým k nebi jako varování.
"No, děkuju. Ale beztak bych to nevydržela v davu dětí, co se dobře baví, už si nepřipadám jako ostatní. Myslela jsem, že jsem jednou z nich, ale bylo to jen falešné zdání. Teď už to vím, můj osud je jiný," mluvila jsem jenom k Vandě, jako by tam na koberci proti mně Patrizia neseděla.
"Osud je slovo pro staré, tomu ve čtrnácti letech nemůžeš věřit. A jestli tomu věříš, musíš to změnit. Je pravda, že nejsi jako ostatní, nikdo není silný jako ty. Po tom, co se ti stalo, pořád stojíš na svých nohou, čistá, spořádaná, s vynikajícím průměrem v prvním trimestru. My tě obdivujeme," řekla. (...)

Víme, jakými emocemi Arminuta reaguje na situaci, do které se dostala. Jaké reakce by se ještě daly předpokládat, zvlášť v jejím věku? A co, kdyby byla mladší?

Její pohled, když mě uviděla, je jednou z mých nejsilnějších a pravděpodobně taky nejtraumatičtějších vzpomínek. Její oči připomínaly někoho, kdo se ocitl v pasti a nenachází úniku, skoro jako by se před ní zjevil duch, už před časem pohřbený, a znovu ji pronásledoval. Byla jsem to já, o něco víc než malá holka, a děti přece nenahánějí hrůzu.

Tak se konečně setkaly - jak myslíte, že bude jejich setkání probíhat?
Proč si myslíte, že Adalgisa neřekla svojí "dceři" pravdu?

"Měla jsem tě ráda a mám tě ráda pořád," začala svůj proslov.
"Mě to vůbec nezajímá, to bylo vidět, jak moc mě máš ráda. Řekni mi, proč jsi mě poslala pryč."
"Nebylo to jednoduché. Nevím, co si o tom všem myslíš..."
"Co jsem si asi tak mohla myslet? Tys mi jen lhala, že mě chce rodina zpátky, ve vesnici to věděli, a nic neříkali. Když jsem odjížděla, ležela jsi v posteli a zvracela, myslela jsem, že máš nějakou vážnou nemoc. Já měla o tebe starost. Volala jsem ti, a nikdo to nezvedal, dvakrát jsem byla u nás doma, ale pokaždé bylo zavřeno. Myslela jsem si, že jsi v nějaké vzdálené nemocnici, že můžeš umřít. Měsíce jsem na tebe čekala, doufala, že se uzdravíš a vezmeš si mě zpátky."

(...)

Od toho lednového pátku mě začala Adalgisa překvapovat. Představovala jsem si, že se s ní neuvidím bůhíjak dlouho, možná už nikdy. Že za mě bude utrácet peníze na dálku, jak obvykle. Místo toho mi zavolala už po dvou dnech. (...)
"Říkala jsem si, že bych tě mohla znovu zapsat na plavání, mohly bychom tam spolu někdy odpoledne zajít."
"Nemám zájem," řekla jsem bez váhání.
"A co balet?"
"Ani o ten."
Vždyť jsem ho měla tak ráda, zkoušela naléhat, a našla bych tam své staré kamarádky.
"Ty už na mě dávno zapomněly. A teď promiň, už je hotová večeře."

Jak se jejich vztah proměnil teď?

Dorazily jsme pozdě. Zazvonila jsem u branky do zahrady, zvonění bylo jiné, melodičtější. Změnili i oplocení, zvenčí nebylo nic vidět. Vrhla jsem poslední pohled na Adrianin zpocený obličej, sčesala jsem jí vlasy za uši, takhle snad nebude tolik vidět, že jsou mastné.
"Pamatuj, co jsem ti říkala," zopakovala jsem.
(...) Ve vstupních dveřích muž v bílé košili.
"Čekali jsme slečnu, a přišly dvě," řekl s přívětivým úsměvem. Stiskl nám ruku jako dospělým, rázným a milým gestem.
"Dobrý den. To je moje sestra, přijela nečekaně," ospravedlnila jsem se.
"Dobrá, pojďte dál. Přidáme jednu židli."

Vysvětlete pravopisný jev v souvětí: "Čekali jsme slečnu, a přišly dvě." Proč se tu před a píše čárka?

Znenadání slabý hlásek zavolal, "mami".
"Vzbudil se dřív. Teď ho uvidíte," řekla Adalgisa a zvedla se.
"Ne, miláčku, sedni si a jez. Francesco se musí naučit dodržovat hodiny."
"Ale začíná plakat," slabě zaprotestovala.
"Stanovili jsme si určitá pravidla, po dohodě s pediatrem. Nevadí, že pláče, za chvíli zase usne," ukázal jí na talíř a dodal, "jen do toho, vystydnou ti."
Znovu si sedla, ale jen na krajíček, záda ztuhlá. Navinula špagety na vidličku a nechala je tam, rukojeť svírala v nehybných prstech. Pláč chlapce střídaly pauzy, v nichž se Adalgisina tvář rozjasňovala. Tehdy by tu vidličku už už zvedla, jak ji o to Guido žádal. Jenže nářek se začal opět ozývat, čím dál tím hlasitěji.
(...)
Zvedla se Adriana a možná si toho ani nevšimli. (...) Byla jsem jako paralyzovaná na místě, křik zaplavil celý dům i naši mysl. Možná to byly jen minuty, ale čas, během kterého ten pláč proměnil den, se zdál nekonečně dlouhý. Adalgisa na židli, opřená o opěradlo, s pohledem upnutým ke zhasnutému lustru. Na oku rozmazané šminky. On přejížděl bříškem prstu po zlatém okraji talíře. Pak jsem uviděla, jak sebou trhnul kvůli něčemu za mými zády. Otočila jsem se.
Adriana držela chlapce v náručí, už se uklidňoval. (...)
"Jak si dovoluješ sahat na mýho syna?" řekl otec a prudce se zvedl. Židle se za ním převrhla. Zhluboka dýchal, naběhlá žíla mu pulzovala na krku.
Adriana mu vůbec nevěnovala pozornost. Opatrně vrátila chlapce jeho matce.
"Zasekla se mu ruka mezi šprušlema," ukázala na červené stopy na malém zápěstí, kůže už byla viditelně trochu opuchlá. (...)
Guido zvedl židli a zhroutil se na ni, s rukama spuštěnýma k zemi. Z muže, který zvýšil hlas na malou holku a namířil proti ní výhrůžně prst, už nezbylo nic. Díval se mimoděk na svoje dvě sklenice, s vodou a s vínem. Nevím, jak dlouho takhle zůstal, ale takhle mi utkvěl ve vzpomínkách na tento den.
(...)